Zdravotní sestry: pacienti je někdy pokoušou, jindy je nevnímají

Praha - Zkuste v tom světě strávit dvanáct hodin se zdravotní sestrou. Uvidíte, že musí stíhat být lékařem, ošetřovatelkou, uklízečkou, společnicí, studentkou. Že se někdy musí bát o svůj život. A že má i své sny: třeba takové, jak pacientovi na hadičkách propašovává voňavé kuřecí stehno.

19.00 V sesterně koronární jednotky Všeobecné fakultní nemocnice sedí čtyři a čtyři sestry. Prvním začíná dvanáctihodinová noční, ty druhé jdou domů a předávají službu. „D 1 je hodný a v pohodě. Nejhorší má za sebou a ještě večer ho přemístíte na běžné oddělení,“ odstartuje jedna ze sester pravidelné kolečko. „D 3 byl včera agresivní,“ vmísí se do debaty lékař Jan Bělohlávek.

„Měl abstinenční příznaky, dnes jsme mu dovolili jedno pivo, a hned se mu ulevilo. Přesto dávejte pozor, aby měl kolem lůžka zdvižené ohrádky.“ Další pacienti, paní A a pan B, jsou v těžkém stavu. Oba na dýchacích přístrojích, po těžkém infarktu. Během noci se s nimi sestřičky hodně nadřou. Pacientům se tu písmeny přidělenými podle umístění v boxech samozřejmě neříká. Při předávání služby je to praktické: nikdo je nesplete.

20.30 Čtyři sestry, Ilona, Petra, Kateřina a Alena, kmitají po boxech, roznášejí léky a dělají nekonečné záznamy do lejster, které budou potřebovat zase další sestry, lékaři, zdravotní pojišťovny. Životní funkce pacientů sleduje monitor a předává informace do centrálního počítače na sesterně. Na obrazovce se vlní sedm křivek srdečního rytmu, každá je jiná. Nikdo nejsme kopií někoho jiného.

21.00 Ilona Lálová pomůže muži z D 1 na vozík a převáží jej na normální pokoj. Ještě oblečení, léky, kartu, pacienta není skoro vidět. „A s tím kouřením přestat, ano? Ten infarkt byl dostatečné varování,“ zdvihne obočí lékař.

Když pak Ilona a Petra přestýlají lůžko, aby bylo volné pro dalšího pacienta (v noci záchranka určitě někoho přiveze), povzdechne si: „V Americe, kde jsem strávil devět měsíců, nevidíte, aby sestra stlala postel. Nebo aby vyplňovala papíry pro pojišťovnu. Od toho mají pomocný personál a administrativu.“ Sestra Ilona se jen usměje: „Jsem v Čechách a nic neříkám.“ Pak si uvaří první kávu, kterých během noci vypije ještě několik. O službě potřebuje ještě studovat a psát diplomku, ale předtím nikdy nespí. „Mám malé děti, takže to nejde,“ zavrtí hlavou.

33. den v bezvědomí 21.30 „Panu Bohdanovi protéká cévka,“ hlásí Petra Nováková lékaři. Pacient na pokoji B je 33. den v bezvědomí. V místnosti hraje jeho oblíbený jazz Bennyho Goodmana a přehlušuje monotónní rytmus dýchacího přístroje.

Kazetu přinesla na radu lékařů rodina tóny stimulují mozek, aby byť pravděpodobně těžce poškozený alespoň reagoval. Naděje na návrat do života v původní formě jsou minimální. Kdyby došlo k zástavě srdce, nebudou ho už lékaři po dohodě s rodinou resuscitovat.

Stejně tak může pan Bohdan na přístrojích strávit ještě mnoho měsíců. Váží sto kilo, a protože mu vypadla cévka z močového měchýře, musí ho teď sest řičky důkladně omýt. Dvě ho s námahou drží na boku a třetí navléká nové prostěradlo. Většině je sotva dvacet, ale jiný pomocný personál není.

22.00 Hotovo. Pan Bohdan, obložený molitanovými vaky, teď zůstane na boku. Změna poloh je nutná, aby neměl na těle proleženiny. „Při nejlepší vůli tomu někdy nezabráníte. Někteří pacienti nesnesou změnu polo hy a reagují prudkou změnou krevního tlaku,“ vysvětluje Ilona. Bezvládné tělo pana Bohdana je nutné otočit každé dvě až tři hodiny.

0.30 Další překládání pana Bohdana. „Teď vám natřu záda,“ sdělí Petra pacientovi a osloví jej vřele jménem. Oči ve štěrbinách mezi pootevřenými víčky natřenými modrou mastí jsou nepřítomné. Může ji slyšet? Petra pokrčí rameny a pohladí pana Bohdana po čele. „To nikdo neví. Ale máme na tyto pacienty mluvit, protože je prokázáno, že i v hlubokém spánku mohou vnímat.“ Málem jsem vás zabil? Promiňte!

1.00 Lékař se odchází vyspat. Sestry sledují alarmy na počítači, které každou chvíli pípají. Ale většinou jen proto, že se některý z pacientů ve spánku pohnul, jiný se sesul z polštáře a je třeba ho povytáhnout. Pan Jiří na D 3 je díkybohu klidný a z jeho lůžka se ozývá hlasité chrápání.

Včera jednu sestru málem nabodl na svírací kleště, které jí vytáhl z kapsy při „zápasu“ s personálem. Byl zmatený, chtěl odejít a začal se sebe strhávat hadičky.

„To se stává. Druhý den se nám pacienti omlouvají, že o ničem nemě li ani tušení,“ líčí Ilona. Na plat si nechce stěžovat. „Sestry v okresní nemocnici jsou na tom hůř,“ odpoví diplomaticky.

Do Prahy dojíždí z Berouna a při práci si dodělává bakalářské studium. Víc ji trápí, že povolání zdravotní sestry si stále moc lidí neváží.

„Někteří pacienti se k nám chovají jako ke služce a třeba ani nepoděkují. Asi bych nechtěla, aby moje dcera šla po gymnáziu na zdrávku. Vy to tak nevidíte?“ táže se.

2.00 Alarm hlásí problém v pokoji A. Sedmasedmdesátiletá paní Růžena zvrací a všechny čtyři sestry mají rázem co dělat: vyčistit obsah žaludku, odsát, uklidit. Trubice dýchacího přístroje v krku ženu dráždí, sestra je dvakrát pokousaná, když jí čistí ústa. „Ale no tak, už to bude dobré, dáme vám něco na uklidnění,“ promlouvá k ženě.

Sen o kuřeti

3.00-5.00 Až překvapivý klid. Běžně tou dobou záchranka přiveze nové pacienty, protože právě nad ránem, kdy se mění fáze spánku, lidem nejčastěji selhává srdce. „To pak máme třeba čtyři hodiny v jednom kuse co dělat. Ale aspoň není čas na únavu,“ říká Petra. Krize a potřeba spánku je teď nejúpornější.

Sestry přelaďují stanice v rádiu, listují Cosmopolitanem (Ilona učebnicí) a Petra se smíchem vypráví jeden ze snů zdeformovaných profesí: snažila se v něm pacientovi nacpat do trubice ventilátoru kuřecí stehno. Umělá výživa opravdu není nic pro gurmány.

Učešu vám vlasy

5.00 V boxech A a B to nádherně voní. Pravidelná ranní očista zabere celou hodinu, jež zbývá do chvíle, než se začnou probouzet ostatní pacienti. Pan Bohdan dostane opět nové povlečení, sestry mu mydlí celé tělo pěnou vonící po citronu (běžné mýdlo nedokáže tak dobře zakrýt nepříjemný odér z těla, které po 33 dnech v umělém spánku pomalu spotřebovává vlastní energii) a masírují je krémem. Pak zůstane Petra s pacientem sama, doplní do hadiček léky a výživu, modrou mast na oční rohovky, aby se nevysušily, a hřebenem mu jemně češe vlasy. Tak maximální péče o člověka, jenž má tak malou naději?

„V takových chvílích si opakuji: Je to práce,“ odpoví Petra. „Mnoho jiných pacientů od nás odejde po svých, a tak se člověk musí smířit i s tím, že někteří jiní zase umírají.“

MARTINA RIEBAUEROVÁ, Mladá fronta Dnes, 5.3.2003