Pro a proti: Máme zrušit pohotovost?

PRO - František Hegar

Lékařská služba první pomoci (LSPP, lidově pohotovost) je v současnosti již historicky obsolentní přežitek, na kterém si politici brousí své ostruhy a sbírají politické body v závislosti na období někdy úspěšně, jindy neúspěšně.

Fakt je ten, že pro tuto službu není dostatečně odborný podklad. LSPP, tak jak je organizována dnes, je zcela zbytečná činnost, poškozující pacienta. Lékař na LSPP v 10 - 20 minutách se nemůže vše dovědět o pacientovi a pak může dát lék, který jej poškodí, nebo administruje zbytečně antibiotika. Na LSPP není dostupná ani základní laboratoř.

Proto lehké případy jsou zbytečné a zneužívají LSPP, těžké jsou stejně delegovány na nemocniční oddělení (chirurgie, interna, infekční). Všechny urgentní stavy v současnosti patří do péče rychlé záchranné služby (RZP) a neurgentní stavy jsou schopny do druhého dne vydržet. Koho opravdu bolí třeba zuby, ten se na to lůžkové stomatologické oddělení s nepřetržitým provozem do nějakého většího města vždy nějak dopraví. A když ne, tak se holt nedá nic dělat, na zánět zubního nervu se neumírá.

Jsou země - i v Evropě - kde žádná zubní pohotovost není, a taky to jde. Zuby mají všichni stejné, hygienické návyky dnes už také. Přihlédneme-li k poskytování léků, event. receptů, různě vysokých doplatků a poplatků, a při vybavenosti LSPP a očekávání klientů nad její možnosti, může za čas nastat velmi závažný právní problém, který je na praktické lékaře kulantně ušit. Nebezpečí žalob je velké.

Praktici si v mnoha případech umí poradit s různými věcmi, ale pokud jsou zasazeni do své ordinace. Jiné to je však na cizím pracovišti. Dále praktik nekončí ordinací, ale je vlastně manažerem a musí kromě své práce zvládnout administrativu, která je na něj neustále navyšována navíc v takové právní džungli, kdy se zákony a vyhlášky v posledních několika letech mění několikrát v roce.

Dále musí dělat zásobovače a hlídat, aby nedošel materiál, musí dělat poskoka finančním, stavebním, hygienickým a jiným úřadům, koordinovat práci s účetním, vzdělávat se, v neposlední řadě může mít i sám zdravotní problémy, kde jsou odpočinek, koníčky, rodina - to chce ministerstvo zdravotnictví udělat z doktorů bezmozkové bezcitné roboty?

A pokud se rozumně myslící a normálně žijící lékař vzepře takovému diktátu, tak mu státní mašinérie je schopna pohrozit tím, že mu znemožní nadále provozovat praxi, a tím de facto zruší jeho podnik - jako v roce 1948 - tehdy také rušili drobné živnostníky, mezi které se nyní řadím, kteří jsou v současnosti i v odvodu výšky paušální daně na tom lépe, proto o svobodném povolání lékaře v této republice nemůže být ani řeči. Jelikož jsou praktici vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, pak lze takovým chováním státní mašinérie způsobit osobní bankrot a rodinnou tragédii.

(Autor je praktický lékař)

PROTI - Josef Mrázek

Nevěda komu, ale docela rozhodně odpovídám: neměli bychom lékařské pohotovosti zrušit, ale dát je do pořádku. A vysvětlím proč.

Já myslím, že i LSPP má v segmentu zdravotnictví své opodstatněné místo. Nelze nadále akceptovat situaci, kdy desítky praktických lékařů odmítají LSPP sloužit a nemocnice ji supluje lékaři bez specializované způsobilosti. Někteří jsou i několik měsíců po promoci.

Jako plátce zdravotního pojištění se důrazně proti těmto praktikám ohrazuji. Nejsou jen případy pro rychlou záchranku a ty, které mohou počkat do druhého dne. A hlavně není žádná dělicí čára mezi těmito případy, kterou by měl rozpoznat laik. Je tu také problém psychiky pacientů a jejich blízkých. Odborníci udávají, jak velmi velká část populace je postižena depresemi různého stupně.

Dobré uklidňující slovo lékaře je vlastně v mnoha případech také ošetřením a ne zneužitím pohotovosti a je hanba, že je „regulováno“ poplatkem. Lékařské pohotovosti jsou nejen potřebné, ale i nutné. Síť lékařských pohotovostí byla kdysi uspokojivě hustá, ale privatizacemi a nedostatečnou péčí obecních samospráv ubylo jejích ordinací a neschopností ministerstva zdravotnictví a veřejných zdravotních pojišťoven nastal nedostatek lékařů sloužících na pohotovostech.

Nikdo se nepostaral, aby účast na službách byla samozřejmou součástí smlouvy s lékařem a aby služby byly řádnou součástí ordinačního programu a také řádně placeny. Chtít, aby se praktik staral o své pacienty nepřetržitě, je nepřiměřený požadavek na lékaře, je to nereálné a především to je nepřijatelné pro pacienty.
Když začala upadat síť pohotovostí, přibývalo případů, kdy lidé hledali a nacházeli pomoc v nemocnicích.

Ovšem mohli toho účinně využít jen lidé z blízkého okolí a v případech, které nevyžadovaly návštěvu doma. Snaha zřizovat ordinace lékařské pohotovostní služby v areálu nemocnice je zřejmě užitečná, ale možnosti jsou omezené tím, že síť nemocnic řídne a po privatizaci zaniká jejich využitelnost. V rozumném dosahu jako pohotovost jsou jen pro menší část obyvatelstva.

Řešením je, aby krajská samospráva, odpovědná za dostupnost veškeré zdravotní péče na území kraje, vytvořila síť pohotovostních ordinací ve spolupráci s obcemi a zejména s lékaři, kteří budou v daném území pohotovosti zajišťovat, a aby zdravotní pojišťovny platily za služby na pohotovosti tak jako za normální ordinování.

S touto službou se musí počítat jako se součástí řádného ordinačního rozvrhu, i když se vykonává v mimořádnou dobu. Tím zároveň odpadnou řeči o zneužívání. Prostě je to práce pro lidi, kteří ji potřebují i jindy než ve dne. Nejen prodavačky a číšnice, lidé v dopravě a policisté, ale i velmi kvalifikovaní pracovníci v elektrárnách a nepřetržitých provozech, v nemocnicích a jinde pracují v noci.

Jde jen o to, aby za to dostali přiměřenou odměnu, a to se dá zařídit. Je to jen jedna z oprav systému, které Svaz pacientů ČR navrhuje, tuto již více než 10 let.

(Autor je viceprezident Svazu pacientů ČR)