Podivné chování viru i našich obyvatel

Velmi důležitou roli v rozhodovacím procesu hrály organizace jako Evropské centrum pro kontrolu nemocí a zejména Světová zdravotnická organizace (WHO).

Ta pečlivě nastavila systém monitorování celosvětového výskytu chřipkových virů a jejich šíření. Podle informací o šíření viru vytvořila šestistupňový systém, který měl popisovat míru nebezpečnosti šíření ve škále 1 až 6, kdy stupeň číslo 6 znamená plně rozvinutou pandemii.

WHO je nyní obviňována, že vyhlásila pandemii předčasně a je ve vleku farmaceutických firem.

Farmaceutické firmy se nepochybně podílejí na různých masmediálních kampaních, ale osočení z ovlivnění WHO je poněkud přitažené za vlasy.

Kritéria, podle kterých WHO klasifikuje situaci, byla dána dlouho dopředu a Světová zdravotnická organizace se tedy musela zachovat tak, jak se zachovala, tedy vyhlásit celosvětovou pandemii jen na základě šíření viru.

Je zřejmé, že do budoucnosti by bylo lépe posuzovat i klinickou závažnost onemocnění, což by věrněji reprezentovalo vlastní nebezpečnost nastalé situace. Alarmující je však skutečnost, že na sklonku první pandemické vlny se objevuje řada mesiášů, kteří vědí, že všechno bylo provedeno špatně.

Ex post je snadné hodnotit, mnohem složitější je připravit systém do budoucnosti za obrovské nejistoty, jak se bude virus chovat. Dovedu si živě představit, jak by titíž jedinci volali k zodpovědnosti odborníky i úředníky v katastrofickém případě, kdyby celosvětově zemřely statisíce osob.

Jak vypadá situace v České republice? Hluboce jsem se mýlil, když jsem měl výhrady k tomu, jak málo vakcíny vláda zabezpečila pro naši populaci.

Jeden milion dávek je pro naši bezbřehou demokracii bohužel až příliš. Reálná, každému dostupná data o bezpečnosti vakcíny ani narůstající počty úmrtí naši veřejnost nepřesvědčily.

Úmrtí na infekční chorobu je přece něco zcela přirozeného, a i když se ho v koutku duše jistě obáváme, proč by mělo postihnout zrovna nás? Vždyť běžný občan je zdravý, takže mu v podstatě nic nehrozí.

Hypotetické a fakty nepodložené úvahy o rizikovosti nevyzkoušené vakcíny naopak prezentovala bohužel i řada lékařů včetně autority, jakou je prezident České lékařské komory.

Potom se nemůžeme divit, že se populace chová tak, jak vidí u „odborníků“. Já si jen nedovedu představit, že bych kardiochirurgovi hovořil do jeho indikací k operaci, protože tomu prostě nerozumím.

Očkování však nyní rozumí již úplně všichni, vždyť si přece stačí přečíst nějaký „validní“ článek na internetu. Z tohoto důvodu má strategie očkování rizikových skupin již jen malou šanci na úspěch a očkování by mělo být nabídnuto skutečným zájemcům.

Velká nevole se zvedla v souvislosti s nařízením ministerstva obrany očkovat prakticky povinně. Resort obrany je jistě specifický a demokracie zde nemůže být rozhodující hodnotou, ale je otázka, zda má takto tvrdé nařízení za současné situace ospravedlnění.

Na druhé straně je třeba říci, že očkování má stále velkou důležitost. Přestože je první vlna na ústupu, počet zemřelých se blíží ke stovce a nikdo není schopen předpovědět, co se stane v případné vlně druhé.

Ta může být obdobně závažná jako v roce 1918, ale není ani vyloučena situace, kdy virus zcela vymizí. Měli bychom proto posuzovat vzniklou situaci se zdravým rozumem, neboť míra nejistoty je veliká a neadekvátní reakce v ničem nepomohou.

Autor je předseda České vakcinologické společnosti