O ambulancích, které ambulancemi nejsou

FEJETON

Při posuzování zmíněného problému záleží na tom, do jaké kategorie posuzovatel patří. Pokud jde o mladého a zdravého člověka, který úděl čekajícího pacienta nezná, pak se můžeme dočkat pozoruhodných závěrů.

Například jsem si přečetl názor, že čekání může být pro někoho příjemným relaxem. Člověk si prý třeba může číst knížku, na kterou v pracovním shonu neměl čas. Neumím si představit, že člověk, před kterým je nějaké složitější nebo náročnější vyšetření, na svoje trápení v čekárně zapomene, vyloví z tašky román a začne hltat stránku za stránkou. Jsem přesvědčen, že nemocný člověk si v čekárně moc nezarelaxuje.

Mám dlouholeté zkušenosti s návštěvami různých nemocničních ambulancí. Většinou jsem byl pouze v roli řidiče či doprovodu, v poslední době však i v roli pacienta. Nikdy jsem však neviděl nikoho, kdo by si při čekání četl nějakou knihu. Každý má většinou oči přilepené na dveřích ordinace a napjatě očekává svoje jméno.

Pacienty v čekárnách lze rozdělit do několika skupin. Některé na vyšetření poslal jejich praktický lékař, další přišli z vlastní iniciativy, někteří jsou objednáni na kontrolu. Zvláštní sortou jsou takzvané akutní případy. Nejhůř jsou na tom ti, co přišli jen tak, bez doporučení. Ti se načekají nejdéle.

Kupodivu ani objednaní na tom nejsou nejlépe. Nejrychleji jsou řešeni akutní, přičemž nejlepší je, když je přiveze rovnou sanitka. Ti prakticky nečekají vůbec. Nutno ovšem podotknout, že může nastat případ, kdy budou čekat úplně všichni.

K tomu dojde tehdy, kdy je lékař odvolán k nějaké akci v nemocnici, například k akutní operaci. Pak v ordinaci zůstane jen sestra a plná čekárna čeká i několik hodin, než se lékař vrátí. Pacient, objednaný na určitý čas, se pak oprávněně cítí poškozený. Navíc je třeba si uvědomit, že na některá vyšetření se musí dodržovat určité podmínky, například nejíst a nepít. Když v takovém stavu sedíte půl dne v čekárně a nevíte, jak dlouho to ještě bude trvat, není to nic k popukání.

Někdy se objednaný pacient může dočkat ještě horšího výsledku. Vzpomínám si na jeden takový zážitek z dob, kdy jsem vozil blízkého člověka na opakovaná vyšetření a kontroly. Byl řádně objednán, tak jako vždy. Po vstupu do čekárny jsme ale zůstali stát v němém úžasu. Jindy plná místnost totiž zela prázdnotou. V den, na který jsme byli objednáni, byl v nemocnici sanitární den a neordinovalo se vůbec. Tehdy jsme byli hotoví nejrychleji.

Mám pocit, že přes jisté náznaky snahy situaci řešit, k žádnému podstatnému zlepšení dojít nemůže. Jestliže do ambulance přivezou akutní případ, co má lékař udělat? Vzít čekajícího pacienta, protože právě přišel čas, na který byl objednán, nebo se věnovat akutnímu případu?

Samozřejmě, že zvolí to druhé. Objednaný má prostě smůlu. Někoho možná napadne, že je špatný celý systém. Vždyť logicky vzato, co má co dělat nějaký akutní případ v ambulanci?

Sama definice termínu ambulance přece říká, že jde o zdravotnické zařízení pro vyšetřování a léčení nemocných, kteří mohou do zařízení docházet. Pokud tedy sanitka doveze do nemocnice pacienta na vozíku nebo pojízdném křesle, proč ho složí před ambulancí?

Pokud se lékaři ambulancí nebudou věnovat pouze docházejícím a řádně objednaným pacientům, zůstane vše při starém.

Autor je publicista