Chceme chránit před utrpením

Dokument posiluje práva pacientů. Dává jim jistotu, že budou léčeni intenzivně, dokud to bude mít smysl. Mají jistotu, že se jim dostane paliativní léčby, která zmírní jejich utrpení, v případě, že již nebude naděje na vyléčení jejich choroby či prodloužení jejich života.

Žádnému pacientovi nesmí být a ani nebude odmítnuta léčba! Lékaři pouze musí v jeho zájmu rozhodnout, jaká léčba je pro něho nejpřínosnější. Povinností nás lékařů je udržovat život, nikoliv prodlužovat umírání a prohlubovat utrpení nevyléčitelně nemocných pacientů.

Nejčastěji jde o nemocné, kterým selhaly funkce více životně důležitých orgánů, o pacienty v konečném stadiu onkologických onemocnění nebo pacienty, kteří utrpěli devastující poranění neslučitelná se životem.

Marná a neúčelná léčba by nebyla v zájmu pacienta. Jedním z cílů našeho doporučení je chránit pacienty před zbytečnou bolestí a utrpením, které by jim zbytečná agresivní léčba přinášela.

Naše doporučení nemá vůbec nic společného s ekonomikou zdravotnictví. Jde o otázku lékařské etiky a o návod, jak nejlépe mají lékaři naplnit své poslání, tedy pomáhat pacientům a nikdy jim neškodit. Naším cílem není šetřit peníze, ale chránit před zbytečným utrpením.

V žádném případě nejde o pokus legalizovat v České republice eutanazii.

Ani lékařská komora s ní nesouhlasí. Nepřípustné a trestné je rovněž napomáhání k sebevraždě, ale ani s takovým skutkem nemá naše doporučení nic společného.

Člověka není možné utratit jako psa. Riziko zneužití eutanazie by bylo obrovské. Dovedu si představit příbuzné, kteří by svého dědečka či babičku již dokázali přesvědčit, aby tito staří a nemocní lidé „dobrovolně“ žádali lékaře o smrt. Pokud budeme mít kvalitní a dostupnou paliativní péči, nezůstanou podle mého soudu zastáncům eutanazie žádné argumenty.

Doporučení komory se týká pacientů, kterým jejich zdravotní stav již nedovoluje projevit vůli. Předchozí názor pacienta pochopitelně musí být, v souladu s článkem číslo 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, brán v potaz při rozhodování lékařů.

A pokud to pacient nezakázal, musí být rodina o jeho zdravotním stavu řádně informována. Konečné rozhodnutí je však na lékařích, odpovědnost nemohou přenášet na rodinu pacienta.

Lékaři nejsou všemocní

Pojistky proti zneužití našeho doporučení pochopitelně existují. Rozhodnutí o změně intenzivní léčby v léčbu paliativní musí být, stejně jako rozhodnutí o nezahájení či nepokračování marné a neúčelné léčby, řádně zaznamenáno ve zdravotnické dokumentaci pacienta.

Zápis musí obsahovat zhodnocení zdravotního stavu a medicínské zdůvodnění tohoto rozhodnutí. Musí být zkrátka nezpochybnitelně prokázáno, že stav pacienta je zcela beznadějný.

Za závěrečné rozhodnutí sice nese odpovědnost vedoucí lékař příslušného pracoviště nebo jím určený lékař, avšak do procesu rozhodování mají být zahrnuti všichni členové ošetřujícího zdravotnického týmu. Dodržení tohoto postupu považujeme za dostatečnou záruku toho, že rozhodování bude odborně podložené a kontrolovatelné.

Lékařská věda bohužel není všemocná. Nejenom lékaři, ale i rodinní příslušníci některých pacientů se musí vyrovnávat se skutečností, že život pacienta nelze zachránit ani prodlužovat bez nesmírného utrpení.

Česká lékařská komora měla odvahu problém pojmenovat a pokusila se dát lékařům určité doporučení. Věřím, že se nám to podařilo. A pokud bychom třeba jen jednoho jediného pacienta uchránili před zbytečným utrpením, pak by ta roční práce desítek odborníků nebyla zbytečná.

Autor je prezident České lékařské komory