Bude i Česko plnit své závazky?

Komentátor LN Daniel Kaiser ve svém sloupku (najdete jej ZDE) poněkud neuctivě píše, že se „bojovníci proti mučení ohrazují, že jim jde o veřejné blaho“, a dodává: „i tak ale není jasné, proč by měli monitorovat zrovna oni“. Píše také o tom, že se „výbory domáhají přístupu do našich(!) zdravotnických dokumentací“. Pan Kaiser hodil rukavici, zvedám ji a vysvětluji, proč zrovna oni.

Všechny státy se ratifikací smlouvy zavázaly, že umožní v souladu s touto úmluvou členům Výboru návštěvu jakéhokoliv místa podléhajícího její jurisdikci, kde semohou nacházet osoby zbavené svobody veřejnou mocí, včetně práva pohybovat se v těchto místech bez omezení.

Připomínám, že členové se slibem zavazují k mlčenlivosti a diskrétnosti. Třináct současných členů Výboru má lékařské vzdělání různého typu a další experti mohou být přizváni.

Všechny zúčastněné státy také od počátku až dodnes povinnosti vyplývající z úmluvy plní. Až v roce 2008 vznikl zádrhel. Na ministerstvu zdravotnictví si všimli, že v zákoně se o přístupu členů Výboru proti mučení ke zdravotnické dokumentaci nic nepíše. A byl na světě malér.

Už v ústavě je však na takové případy pamatováno: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanovíli mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

A to je také důvod, proč by měl mít Výbor přístup k lékařské dokumentaci i bez přijetí zvláštního zákona. Měli bychom si uvědomit, že k tomu, abychom splnili své mezinárodní závazky, nepotřebujeme zákon, ale dobrou vůli vykládat Úmluvu shodně se všemi ostatními státy.

Autorka je členka Výboru pro zabránění mučení (Rada Evropy); článek vyjadřuje pouze názory autorky, nejde o stanovisko výboru